Eliško, co Tě vedlo k tomu, aby ses v roce 2007 přihlásila do výběrového řízení na manažerku Mikroregionu Džbány?
V roce 2007 jsem dokončila studium na České zemědělské univerzitě v oboru Rozvoj venkovského prostoru. Od střední školy jsem se zajímala o dění v regionu, později jsem se účastnila Studentů pro venkov, kteří několikrát navštívili Jankov. Celý život bydlím v Jankově a na obecním úřadě v Jankově jsem se pohybovala od mala, protože tady 40 let pracovala moje mamka. Problematika obcí a obecního dění mě tedy nemohla minout a zajímala mě. Poslední rok studia na VŠ jsem oslovila Posázaví o. p. s. a absolvovala tady povinnou praxi, kterou jsem si nakonec prodloužila na celé léto. Následující rok, když jsem končila studium, jsem byla oslovena právě společností Posázaví, zda bych se chtěla zúčastnit výběrového řízení na pozici manažerky mikroregionu.

Mikroregion jsi „přebírala“ po Zdeňkovi Sedláčkovi, který se v té době začal angažovat v sousedním Mikroregionu Čertovo Břemeno. Na co jsi mohla navázat a co pro Tebe bylo naopak složité?
Navázat jsem mohla na už dobře rozběhlou spolupráci obcí, které za sebou měly několik společných projektů na značení cyklotras, vydávání informačních brožur nebo budování naučných stezek. Starostové obcí se tedy dobře znali a byli zvyklí se scházet a řešit společné záležitosti. Po komunálních volbách na podzim 2006 se v několika obcích vyměnilo vedení a byla chuť některé věci začít dělat jinak a činnost mikroregionu více podpořit a rozhýbat. Z druhé strany bylo složité to, že jsem měla čerstvě po ukončení školy, zkušenosti z praxe jsem sbírala postupně a bylo někdy obtížné si stoupnout před devět, často velmi zkušených starostů, a řídit zasedání mikroregionu nebo vyřizovat první dotační žádosti a úřední záležitosti.

Čtenáře možná překvapí, že ač manažerka Mikroregionu Džbány, kancelář jsi měla v Benešově. Proč tomu tak bylo?
S mým nástupem na pozici manažerky získal svazek obcí zaměstnance na celý úvazek, který pracoval pro obce mikroregionu. Zázemí jsem měla v kanceláři Posázaví o. p. s. v Benešově, byla jsem jejím zaměstnancem, ale veškeré náklady na můj pracovní úvazek byly hrazeny mikroregionem. Výhodou byly velké zkušenosti kolegů z Posázaví s čerpáním dotací – hodně jsem se toho od nich naučila, měla jsem se koho zeptat a s kým se poradit. V rámci kanceláře Posázaví měly své manažery další čtyři mikroregiony. Všichni jsme dělali podobnou práci pro různé obce na Benešovsku, řešili podobné problémy a vzájemně se inspirovali a pomáhali si. Z druhé strany jsem možná někdy byla pro některé obce „daleko“, já jezdila za starosty nebo oni za mnou. Na podzim 2013 jsem odcházela na mateřskou dovolenou a začalo se řešit možné přesunutí do kanceláře do Votic. Stejnou cestu v tu dobu zvolily i ostatní mikroregiony fungující v rámci kanceláře Posázaví.

Vzpomeneš si, na jakých prvních projektech jsi pracovala?
Prvními projekty mikroregionu byly naučné stezky v Ratměřicích, stezka Sidonie Nádherné mezi Olbramovicemi a Vrchotovými Janovicemi a společný projekt na pořízení mobiliáře na veřejná prostranství obcí.

Jaký z projektů ti nejvíce „přirostl“ k srdci?
Hodně mě bavily projekty z programu Leader – díky nim se podařilo téměř do každé obce dostat evropské peníze na opravy kapliček, budov pro spolkovou činnost nebo zázemí pro sport. Jednalo se třeba o opravu sportovního areálu v Bystřici nebo opravu špýcharu ve Vojkově. Moc hezký byl také projekt opravy kostela v Ratměřicích. Bylo fajn propojovat různé skupiny lidí a spolupracovat. Nezapomenutelným zážitkem bylo v roce 2010 vítězství Ratměřic v soutěži Vesnice roku včetně účasti v evropském kole soutěže.

A naopak – je některý z projektů, který se ukázal jako obtížně realizovatelný?
Každý byl v něčem výjimečný – nejde ani tak o hodnotu peněz dotace nebo celkovou investici, ale o to, koho jsem díky té práci potkala, co jsem se naučila a v čem mě práce pro ten či onen projekt profesně obohatila a posunula dál. S malým projektem je někdy stejně nebo více práce a papírování jako s velkým. A malý projekt udělá často více radosti svému okolí než projekt finančně náročný.

Změnila se během Tvého působení na Mikroregionu Džbány v letech 2007–2013 nějak příprava projektů a administrování dotací? Z jakých dotačních titulů mohl mikroregion v té době žádat?
Dotační možnosti pro svazky obcí byly od roku 2008 dost omezené, skončila totiž podpora společných projektů od Středočeského kraje i podpora zaměstnanců ze strany Ministerstva pro místní rozvoj.  Připravovaly se tehdy hlavně projekty přímo pro jednotlivé obce. Společným projektem bylo vydání propagační brožury v roce 2009, cyklomapy Votická kopretina a brožurky naučných stezek v roce 2010. V roce 2009 a 2010 jsme společně se starosty navštívili jiné mikroregiony v republice a vyměňovali si vzájemně zkušenosti a poznali zajímavá místa a obce. Musím říci, že svazky obcí tehdy nebyly v centru zájmu. Svým způsobem byl model fungování mikroregionů na Benešovsku v rámci České republiky poměrně unikátní.

V roce 2011 si mikroregion připomněl 10 let činnosti. Slavili jste tehdy?
Vydali jsme se za výměnou zkušeností na západ Čech do Mikroregionu Konstantinolázeňsko. Oni přijeli „na zkušenou“ zase k nám. V roce 2011 jsme se rozhodli přispět z rozpočtu mikroregionu spolkům z území a vymysleli program Ze Džbánů do džbánků. Tehdy bylo podpořeno 24 subjektů a rozděleno 100 tisíc korun na akce pro děti a seniory.

Jak se za roky 2007–2013 změnila členská základna a vedení mikroregionu?
Původně bylo v mikroregionu devět členských obcí, v roce 2009 přistoupila obec Miličín. Když jsem nastoupila na pozici manažerky, byl předsedou mikroregionu starosta Bystřice Daniel Štěpánek, místopředsedou starosta Ratměřic Viktor Liška. Od roku 2008 byl předsedou mikroregionu zvolen Viktor Liška, místopředsedkyní starostka Votic Jana Kocurová, kterou v roce 2014 nahradil Jiří Slavík. 

V roce 2013 jsi odešla na mateřskou dovolenou, o tři roky později ses do kanceláře mikroregionu vrátila. Co se za ty tři roky změnilo?
Předně se změnila členská základna – ze svazku obcí odešla Bystřice, naopak přistoupilo dalších šest obcí. Přibylo práce. Rozšířil se okruh žádostí, které zpracováváme – často s úsměvem říkám „od kapličky po čističku“. Práce na mikroregionu je velmi pestrá. Člověk má v hlavě mnoho různých pravidel, podmínek, výjimek a ty se neustále mění – to co platilo v žádostech před rokem už neplatí. Pořád nás „udržují v pozoru".